Já jsem vždycky chtěla mít děti. Tedy, ale aspoň do mých dvaceti let, jenomže potom ve dvaceti letech jsme se s rodinou přestěhovali. Přestěhovali jsme se do velkého města. My jsme totiž dříve bydleli na vesnici. Na vesnici jsme skoro nikoho neměli a aby tam byly nějaké děti, tak to už vůbec ne. Na vesnici nebyly žádné děti, ale spíše jenom taková střední generace a nebo potom už taková hodně stará generace, jako například babičky a také dědečkové. A proto jsem se stále jenom nudila a ani ve škole jsem neměla bohužel žádné kamarády. Takže později, když naši rodiče dostali zaměstnání opravdu ve velkém okresním městě, tak jsme se tam přestěhovali a potom to začalo. Našla jsem se tam opravdu spoustu kamarádů a také hodně kroužků, abych dělala ve svém volném čase něco pěkného. V tu dobu mě opravdu děti už opustily.
Už jsem nechtěla mít takhle brzo děti, poznala jsem, co je to zábava a co je to mít opravdu plno kamarádů a nebo co to znamená, když se chodí na diskotéky a nebo na nějaké zábavy, oslavy. Jenomže když jsem si potom našla partnera, tak ve svých dvaceti pěti letech jsem otěhotněla. Byl to pro mě docela veliký šok. Vůbec jsem netušila, že vlastně já budu mít ještě někdy děti s partnerem, protože partner stále dokola opakoval, že on je neplodný a že on žádné děti nemůže mít.
Já jsem sice také ještě neměla v plánu děti, ale říkala jsem si, že třeba za dva nebo za tři roky už bych rodinu chtěla, takže to bylo docela takové šokující zjištění, že jsem otěhotněla. Partner byl samozřejmě strašně rád, protože byl o dva roky starší než já a chtěl rodinu, ale věděl, že on jí nikdy nemůže. Nakonec to dopadlo tak, že mě partner požádal o ruku. Nyní už je tomu šest let a máme dvě krásné zdravé děti, opravdu lepší a šťastnější rodinu jsem přát nemohla a také mě těší, že jsem tehdy omylem otěhotněla.